Vladislav II. Jagellonský si svým přístupem k vládnutí vysloužil přezdívku “král Bene”

Střední Evropa byla toho času zmítaná střety s tehdejším papežem Pavlem II., kterého podporoval i uherský král Matyáš Korvín, usilující o český trůn. A právě Matyáše si katolická opozice, bojující už proti Vladislavovu předchůdci, Jiřímu z Poděbrad, zvolila v roce 1469 za svého krále. Český sněm ale Matyáše odmítl přijmout a uznal právo na trůn Vladislavovi. To však Matyáše neodradilo. Naopak. Hned druhý den po Vladislavově korunovaci se nechal papežským legátem vyhlásit českým králem i on.

Dlouhý spor s Matyášem Korvínem

Ani jeden z vládců nechtěl ustoupit a vedli proti sobě dlouhý boj. Už v roce 1471 mezi nimi vypukla válka a na smír přistoupili až za osm let, kdy v Olomouci podepsali mírovou dohodu. Vladislav musel ustoupit a území Čech si s Matyášem rozdělili. Vladislav vládl v Čechách, obojí Lužici, Svídnicku a Javorsku, Matyáš získal oblast Moravy a zbytek Slezska. Vladislav byl mírný panovník, který se snažil hlavně o toleranci víry. Té se mu podařilo dosáhnout v roce 1458, kdy byl v Kutné hoře uzavřen náboženský smír. Utichly tak spory mezi katolíky a kališníky, protože všichni obyvatelé království získali právo rozhodnout o své vlastní víře.

Flegmatický a ne příliš schopný panovník 

V roce 1490 umírá Matyáš Korvín a Vladislav II. Jagellonský se stává i uherským králem. Ačkoli se může zdát, že Vladislav konečně získal všechna vysněná území a mohl naplno ukázat své politické schopnosti, jeho vladaření neodpovídalo činům velkého panovníka. V českých zemích rostla turecká hrozba a povahou flegmatický Vladislav toužil po bezkonfliktním a smírném řešení sporů. Mezi šlechtou získal přezdívku “král Bene” (“král Dobře”), která reflektovala jeho způsob panování, kdy pouze přikyvoval návrhům svých ministrů. V roce 1500 dokonce vydal Vladislavské zřízení zemské, které značně omezovalo moc panovníka, a naopak posilovalo pozici šlechty v Českém království.

Díky své nekonfliktní povaze udržel mír v zemi

Ne vše ale dělal Vladislav špatně, během svého panování například rozvinul pozdně gotické umění, tzv. jagellonskou či vladislavskou gotiku. Dal impuls k stavebním úpravám Pražského hradu nebo Vladislavského sálu. Jeho mírná povaha, kterou mu historikové často vyčítají a ve své době byla projevem slabosti, se stala důležitým stabilizujícím faktorem a umožnila mírový vývoj země. V roce 1515 Vladislav uzavřel nástupnické dohody s Habsburky, které daly po roce 1526 vzniknout habsburskému středoevropskému soustátí, jehož součástí bylo České království až do roku 1918.

Vladislav II. měl tři manželky a pouze dvě děti

Vladislav II. Jagellonský měl za svůj život tři ženy. První manželku, dvanáctiletou Barboru Braniborskou, si vzal v zastoupení v roce 1476, ale do Prahy ji nikdy neuvedl. Už v roce 1477 začal usilovat o rozvod, ale papežská kurie, stranící Matyášovi Korvínovi, mu nevyhověla. Až papež Alexandr VI., v roce 1500, zrušil jeho manželství. Po korunovaci uherským králem, se Vladislav oženil s Beatricí Neapolskou, vdovou po Matyáši Korvínovi, ale tento sňatek byl vzhledem pozdní rozluce Vladislavova manželství neplatný. Jeho třetí ženou se v roce 1502 stala Anna z Foix a Candale, se kterou měl dceru Annu a syna Ludvíka, při jehož porodu Vladislavova žena zemřela. 

Vladislav II. Jagellonský zemřel v roce 1516 a jeho ostatky jsou uloženy v hrobce ve Stoličném Bělehradě, vedle Anny z Foix.

Vladislav II. Jagellonský na ražbách Českých dukátů

České dukáty vydaly dukátovou ražbu na počest Vladislava II. Jagellonského v roce 2016, jako připomenutí výročí 500 let od jeho úmrtí.