Ve snaze ochránit zbytky národního bohatství a neuvrhnout nový stát do zničující inflace se Alois Rašín rozhodl k rychlému jednání, které spočívalo v reálném vydělení peněžního oběhu na území československého státu z rakousko-uherského prostředí. K tomu ale musel předem udělat několik nezbytných kroků, které mu měly zajistit velkou míru úspěchu takového počínání. Pro vydělení nepředstavitelného množství platidel potřeboval ve velkém utajení, aby zabránil panice, zařídit také velké a zatím neznámé množství kolků. O tisku těchto drobných cenin a dalších potřebných tiskopisů proto již v lednu osobně vyjednával s řediteli tiskáren Unie a Haase. Kolky byly následně tištěny tzv. knihtiskem.
Tento způsob tisku je jednoduchý a rychlý, ale jeho vadou je, že nedokáže zamezit případnému falšování kolků, což se následně ukázalo i v praxi. V té době se také v těchto tiskárnách tiskly tzv. poukázky Zemské banky Království českého, které měly původně sloužit jako náhradní platidla v případě výpadku stále obíhajících rakousko-uherských bankovek nebo později také jako první prozatímní československá platidla v době, kdyby ještě nebyla vyhotovena řádná platidla nové měny. Aby ministerstvo financí bylo oprávněno vydávat jménem státu nová platidla, muselo dle zmocňovacího zákona č. 84/1919 a nařízení vlády Republiky československé č. 119/1919 Sb., z. a n. o úpravě poměrů k Rakousko-uherské bance zřídit k odbornému obstarávání takových funkcí nový Bankovní úřad ministerstva financí, který řídil ministr za spoluúčasti dalších renomovaných odborníků. Rychlost projednání a přijetí tzv. zmocňovacího zákona, který opravňoval ministra financí také k nařízení okolkování bankovek a k soupisu jmění, svědčí o vážnosti situace a o důvěře, kterou ministru Rašínovi Národní shromáždění dalo, když tento výjimečný zákon na svém nočním zasedání 25. února 1919 schválilo.
Následovně byla vojskem a četnictvem obsazena a uzavřena celá státní hranice, zastaven pohyb zboží, osob i veškerý poštovní styk s okolními nově vzniklými nástupnickými státy. Obyvatelstvo bylo s postupem vyrozuměno tiskem a osobními konzultacemi na všech úřadech v dosahu bydliště a v takto uzavřeném prostoru začal být realizován plán na vyčlenění části oběživa a jeho následného dočasného upotřebení jako platebních prostředků v novém státě. Podstata celého procesu spočívala v tom, že z předložených hotovostí se okolkovala polovina, která se vrátila do oběhu a druhá část hotovostí byla zablokována. Na výši těchto prostředků byly vydány 1% státní dluhopisy, kterými bylo později možné splácet i mimořádnou dávku z majetku. Celá kolkovací akce proběhla v českých zemích ve dnech od 3. do 9. března 1919 a na Slovensku do 12. března toho roku. Z celkového množství bankovek předaných ke kolkování v částce 7,2 miliardy korun bylo zadrženo a z oběhu vyloučeno nakonec 2,5 miliardy, tj. 34,3 % platebních prostředků. Tím byl zdárně oddělen oběh peněz na území Československa a nastala akutní starost o přípravu a vydání vlastních peněz nové měny, kterou se po vydání tzv. měnového zákona č. 187/1919 v dubnu 1919 stala „koruna československá“, v zákoně značená zkratkou Kč. Nové státovky první emise vznikaly nevídanou rychlostí v dílnách významných českých umělců, z nichž nejzajímavější a slavnostní náladě nejvíce konvenující byly návrhy Alfonse Muchy s neotřelými národními a slovanskými náměty. O tisk se podělila široká škála vybraných tiskáren v Čechách i zahraničí.
Měnová reforma roku 1919 položila solidní základ k bezproblémovému peněžnímu oběhu, stabilizaci financí a usnadnila všechny další kroky ke stabilizaci národního hospodářství. Geniální Rašínův nápad okolkovat stará platidla a tím umožnit jejich dočasný pohyb v peněžním styku byl v našich dějinách, v době podobné časové nouze, následně využit ještě několikrát. Nejen proto si tato nesmírně zajímavá osobnost první republiky zaslouží naši úctu a pozornost.
O nesporných zásluhách T. G. Masaryka a jeho spojitosti se vznikem a budováním československého státu bylo napsáno mnoho, i když ani dnes pravděpodobně nevíme všechno. O zásluhách A. Rašína o stát se toho naopak, z několika důvodů, mnoho neví. Byl to muž činu, člověk nesmírně skromný, organizačně schopný a pracovitý, takže hodně bylo zapomenuto i proto, že on sám sebe nevynášel a o všech záležitostech nevydal autentické svědectví. Možná i určitá, ve své době vnímaná „rivalita“ mezi představiteli Hradu a tzv. muži 28. října, kteří fakticky v Praze zorganizovali převrat, byla živnou půdou pro to, aby se po tragické smrti Aloise Rašína o jeho zásluhách už moc nemluvilo. Je potěšující, že současná doba dokázala zásluhy Aloise Rašína o stát, o nastartování budoucí hospodářské prosperity první republiky a hlavně o vznik pevné československé měny nejen znovu objevit, ale také alespoň dodatečně ocenit propůjčením Řádu T. G. Masaryka in memoriam z rukou prezidenta Václava Havla.
Pro České dukáty sepsala historička a numismatička doc. PhDr. Věra Němečková, Ph.D.