Inkusní mince známe především z antiky, z 6. až 4. století před naším letopočtem.
Jak vypadají? Zjednodušeně řečeno: Z jedné strany mince
je reliéf normální – jako by vystupuje z povrchu – z druhé je tomu právě naopak. Zespoda jde tentýž motiv do hloubi medaile (negativ motivu). Ještě jednodušeji lze takovou minci přirovnat k hodně ploché formičce například na vánoční pracny s velmi širokým lemem k uchopení, k motivu tepanému do plechu nebo ke slepotisku.
Prapůvodně byl pravděpodobně tento způsob ražby dán neexistencí pokročilejších způsobů, povětšinou však šlo o chyboražby, tedy zmetky.
Nejspíš vznikaly tak, že právě vyražená mince zůstala ležet na dolním razidle (zpravidla zapuštěném do kovadliny) nebo přilnavostí ulpěla na horním razidle (obvykle třímaném rukou raziče). Ať tak či tak, výsledkem bylo, že se na jedné ze stran mince objevila vyhloubená varianta reliéfu ze strany druhé.
České
dukáty tento typ ražby využívají záměrně. Například v případě děl
Jiřího Harcuby jde o jednu z mála možností, jak proměnit v unikátní
mince jeho proslulé broušené intaglie, které logicky nemají rubovou
stranu. Buď je proto volena hladká zadní strana, nebo právě ražba
inkusní (dutá).
Zejména v případě portrétních intaglií Jiřího
Harcuby jde o techniku, která v plné míře zachovává mistrovství
originálu. Umožňuje totiž vytvoření velmi vysokého reliéfu, tedy
zachování plasticity díla. (Běžným způsobem ražené mince zpravidla
vyžadují značné „zploštění“
motivu.)
Poprvé byla tato
technologie použita na inkusní medaili Českých dukátů k 10. výročí úmrtí Václava Havla podle portrétní intaglie J. Harcuby. A nutno říci, že jde
bezesporu o jednu z nejkrásnějších medailí věnovaných tomuto
státníkovi.
